Eriččin deník bez servítek
Ahoj! Na úvod se trochu představím-jmenuji se Erika, je mi 22 let, v Olivii působím téměř rok a mám tu práci moc ráda. Panuje tam téměř vždy skvělá atmosféra, takže čas rychle ubíhá a jako žena, která pracuje se šperky, nemám co vytknout. Takže když máte skvělou práci a s manželem vám to funguje, užíváte si život a čas docela rychle plyne. A pak to přišlo, v tu jednu chvíli se mi život doslova zastavil, hlavou mi začalo běhat nespočet myšlenek, ale zároveň jsem nebyla schopná slova-ČEKÁME MIMINKO! Pocit vděčnosti a velikého strachu zároveň.
A o tom tento můj deníček bude, jaké je moje těhotenství, jaké mám pocity, co mě na těhotenství překvapilo, všechny pozitivní i negativní zkušenosti. Zkrátka upřímně a bez servítek!
Mám za sebou první trimestr, tedy první tři měsíce. Uff..kde začít? Pozitivních věcí na prvním trimestru bylo opravdu poskromnu. 1. Oznámení rodině, kdy měli všichni samozřejmě nesmírnou radost a došlo i na slzy štěstí a za 2. když začnete chodit na kontroly a vidíte, jak každý týden ten maličký tvor ve vás roste a pak slyšíte tlukot jeho srdce, jak dojemné, ale upřímně, jinak si to zatím vůbec neužívám. Špatně mi začalo být už v prvním měsíci a od té doby se to vleče. A samozřejmě vás neminou příběhy jiných žen, které nevolnosti úplně minuly, nebo první měsíce ani netušily, že jsou v očekávání. Jednoduše závidím.
Pro mě se těhotenství stalo jakoby takovým velikým vystoupením z komfortní zóny. Kdo znal můj životní styl předtím, věděl, že se tak docela nezastavím. A najednou se to všechno v jeden týden otočilo, začalo mi v něm být špatně a teď jsem na tom tak, že jsem schopná jít maximálně na nákup nebo zdravotní procházku, tady však začíná to pomyslné vystoupení z té komfortní zóny, protože kdykoliv vím, že musím opustit domov, už jenom psychicky je mi hned hůř, protože kdybych vám měla vyprávět, kde všude jsem už v našem městě zvracela, tak mi ani nebudete věřit. Manžel si ze mě dělá srandu, že si to všude značkuju jako pejsek. Ale nezůstáváme jenom u našeho města. Taková jízda autem, jedna velká katastrofa. Už jsem se naučila, že bez sáčku se nemohu hnout z domu, taková povinná výbava, jako mobil a klíče. Opravdu je to pro mě psychicky i fyzicky náročné zvládat to, došla jsem do bodu, kdy s lékařem řešíme hospitalizaci na infuze. Protože možná už to některé z vás napadlo, pokud takto pořád zvracím, miminko nemůže nijak přijímat živiny a správně růst, takže i v tomhle ohledu jsem víc pod kontrolou. No, co k tomu říct.
Je to trošku demotivující, že nevidíte to světlo na konci tunelu. Takže to všechno mě natolik vyřadilo z provozu, že jsem už delší dobu na nemocenské a nejsem schopná ničeho. Je toho tolik, co bych chtěla ještě dělat, než ten maličký tvor přijde na svět, ale vím, že musím odpočívat a sbírat síly na novou náročnou kapitolu, která je před námi. Obrovskou oporou je mi rodina, kamarádi a hlavně manžel, všichni by pro mě udělali první i poslední a v takové chvíli asi nic jiného nepotřebujete.
Už nějakou dobu mi běží 2.trimestr a tak by brzy měly přijít první pohyby miminka a odhalení pohlaví. Věřím, že i když budou moje nevolnosti pokračovat, díky těmto dvěma milníkům se mi to bude mnohem lépe zvládat, protože se na sebe s miminkem více napojíme a budeme moct začít vybírat jméno a celkově si život s dítětem více představovat. Zatím mě drží nad vodou podpora okolí, jedna skvělá aplikace, která vám ukazuje, co se daný týden děje, co asi cca můžete čekat a taky velikost miminka podle ovoce, zvířete či cukrovinky, skvělá věc! Věřím, že jí spoustu z vás bude znát, ale kdyby přece, tak se jmenuje Těhotenství+. A v neposlední řadě již zmiňované kontroly u lékaře, které beru jako zatím jediný přímý kontakt s miminkem.
Pokud jste dočetli až sem, gratuluji! Znovu upozorňuji, že nikdo nechce, aby to bylo bráno jako stěžování, ale je to deníček bez servítek a taková je moje realita těhotenství. Věřím, že se to časem začne zlepšovat a pokud ne, tak to přeci i tak vydržím, protože co bychom my ženy nezvládly? Na konci přece přijde ta odměna. A za to to stojí.
